Nikdy jsem tolik nelitoval.

sobota 17. prosinec 2011 15:22

Nikdy jsem tolik nelitoval, že jsem se za celý život pořádně nenaučil německy a francouzsky. Pro mé rodiče to byla přirozená součást školní výuky. Oba běžně oběma jazyky komunikovali, matka i díky poválečné euforii z  osvobození Američany anglicky,  z mladistvého romantismu také obstojně italsky.  Němčina byla pro moji matku druhým mateřským jazykem. V Karlových Varech, kde vyrůstala, ji vstřebávala i na ulici. Komunikovala v řadě německých dialektů, dokonce i egerlandsky

Bohužel toto nevýslovné bohatství nemohla předat svým dětem. Náš dědeček z otcovy strany, prvorepublikový národně socialistický činitel, zahynul po šestiletém věznění nacisty v koncentračním táboře Bergen-Belsen., kam musel intrikou jednoho českého komunisty odejít na pochod smrti z Buchenwaldu. Do poslední chvíle byl naživu, babička do poslední chvíle čekala. Zemřel 5. května 1945 na tyfus, když pomáhal Britům organizovat evakuaci tábora po osvobození. Zpráva o jeho smrti přišla uprostřed všeobecného jásotu po osvobození spolu se zprávou o smrti manžela její sestry, který byl zatčen v roce 1944.

Němčina se tudíž pro mne stala tabu. Z piety vůči babičce.  Ale i s ohledem na rozvášněnou poválečnou situaci. Učit jsem se ji začal až jako osmiletý téměř pokoutně podle ruské učebnice. České byly zničeny. Na gymnáziu jsem si vybral angličtinu. Z hrdosti na osvoboditele svého města a také již tehdy ze vzdoru. Nebylo to tehdy obvyklé. Ostatní třídy našeho silného ročníku měly všechny jako výběrový jazyk němčinu. Povinný byla samozřejmě ruština. Angličtinu jsem miloval, vynikal jsem v ní a chtěl jsem z ní maturovat. Moje žádost byla zamítnuta. Angličtina prý nepatří mezi výběrové maturitní předměty.

Pomýšlet na studium angličtiny na vysoké škole jsem nemohl ani ve snu. Jako dítě z buržoazní rodiny jsem měl jen omezený výběr. Žádný ze západoevropských jazyků v něm nebyl.

Angličtina mi však stejně pomohla. Zejména po sametu. Tehdy už to byla světová lingua franca, i Česko pomalu  opouštělo němčinu v její prospěch. O tom však nechci psát.

Jde mi o to, že za 1. republiky byla ČSR přirozenou součásti Evropy, němčina především pro nás a francouzština pro zbytek kontinentu pak v ní hlavními dorozumívacími jazyky. Moji rodiče se přirozeně cítili Čechy a Evropany.

Pak se to všechno přetrhlo. Komunistický režim, který navenek potíral nacionalismus, ve skutečnosti nacionální omezenost v lidech pěstoval. Hlavně proto, aby z ideologických důvodů zúžil jejich rozhled, odřízl je od světové kultury. Útlum výuky jazyků na školách k tomu měl sloužit.

Moji rodiče uměli německy i francouzsky, mluvili dvěma hlavními evropskými jazyky. Naše děti už je následují. Nemají problém s nacionalismem, nezabývají se žvásty o  národní suverenitě, suverénně se pohybují po Evropě i po celém světě, učí se jazyky doma stykem s rodilými mluvčími,  studují či pracují v Německu nebo ve Francii. Nemají strach z multikulturalismu, prostě ho žijí. Nevšímají si nenávistné propagandy těch, kdo by pro své mocenské zájmy nejraději zase Česko uzavřeli do komunistické  konzervy, po které se jim stýská. Snáze se v ní totiž lidé ovládali.

O tom, kým se obyvatelé Česka cítí, nejlépe vypovídají předběžné výsledky sčítání lidu.

Více než čtvrtina respondentů, 2,7 miliónu vůbec neuvedla národnost. Zřejmě to nepovažovala za nutné. Já z toho vyčítám nepřímou odpověď populistům, kteří  stále účelově staví do protikladu češství a evropanství, aby tím podpořili své mocenské teorie o neexistenci evropské identity a tzv. deficitu demokracie v EU. Zjevně tím chtějí zakrýt skutečnost, že občany  Česka především trápí deficit demokracie ve vlastní zemi, o který se tito samozvaní věrozvěstové národní suverenity a národních zájmů sami zasloužili.

Já už svůj jazykový deficit bohužel nevyrovnám,  i tu českou národnost jsem ze zvyku z komunistických sčítání lidu a různých dotazníků (tehdy bylo naopak nebezpečné uvádět jinou) jako ovce uvedl, těší mne však, že mladá generace už jazykovým deficitem, ani deficitem sebevědomí a nacionální omezeností netrpí. Věřím, že jen málokdo skočí na lep populistům, kteří se, šermujíce přízraky z doby komunismu a strašíce ztrátou národní suverenity, nebezpečím multikulturalismu  či podobnými nesmysly, budou snažit vytlouci politický kapitál.

Tomáš Laně

josef hejnaTady se nechci moc rozepisovat.09:3618.12.2011 9:36:29
JB001To jsme na tom podobně18:2117.12.2011 18:21:01

Počet příspěvků: 2, poslední 18.12.2011 9:36:29 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Tomáš Laně

Tomáš Laně

o všem, co mne zajímá a hlavně štve

příslušník jediné progresivně rostoucí sociální skupiny v ČR

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy