Kam míří turecký diktátor Erdoğan a kdo mu u nás fandí.

středa 8. říjen 2014 22:29

Turecký autokrat Erdoğan udělal další krok v naplňování svého cíle stát se absolutním vládcem, sultánem muslimské sunnitské velmoci, v níž hodlá Turecko do roku 2023 přetvořit. V přímé volbě, kterou si nechal před několika lety občany odhlasovat, byl podle očekávání zvolen prezidentem. Již před tím si v komunálních volbách zajistil další vítězství své partaje, která už v Turecko neomezeně vládne 12 let. Volební komise sice připsaly sem tam nějaký ten opoziční hlas vládní partaji nebo ho prostě do součtu hlasů nezahrnuli, ale národní vůle, jak své diktatuře Erdoğan říká, se opět projevila.

Samozřejmě tuto vůli nemají projevovat pouze obyvatelé Turecka samotného. Erdoğan počítá i s Turky žijícími v Evropě, zejména v Německu. Však také mezi nimi poněkud v rozporu s mezinárodními zvyklostmi osobně na německém území vedl svoji předvolební propagandu. Proč by nevedl? Vždyť Turecko jako Osmanská říše kdysi ovládalo půlku Evropy. Chce-li  mu Erdoğan vrátit jeho středověkou slávu, je více než logické, že si na to přisvojuje právo. Dobývat Evropu už sice nepůjde pomocí janičárských poturčenců, ale proč by to nemělo jít prostřednictvím páté kolony příznivců velkého muslimského Turecka, ergo Erdoğanovy vládnoucí partaje v Evropě? V prezidentských volbách však tato taktika Erdoğanovi poněkud selhala, k urnám se v Německu a v dalších evropských zemích dostavilo jen mizivé procento tamějších Turků. Většina z nich zřejmě nechce mít s Erdoğanem nic společného. Vadou na kráse  Erdoğanovy absolutní moci je parlamentní systém, který se jeho partaji nepodařilo změnit na prezidentský. Hodlá ho prosadit v příštích volbách, pokud vládní partaj získá ústavní většinu. To je jeden z hlavních programových bodů nové vlády s Erdoğanem dosazeným premiérem po zvolení Erdoğana prezidentem. Pak už by Erdoğanově diktatuře nic, ale vůbec nic nebránilo.

 

Proč si Erdoğan k naplnění své vize stanovil právě rok 2023? To bude sté výročí Turecké sekulární Atatürkovy republiky, členské země NATO a spojence Západu. Těch sto let znamená  podle Erdoğana temné období ve slavné historii mocné muslimské říše Osmanů, která ve středověku mečem vítězně šířila sunnitský islám po světě. V Turecku už Erdoğan dělá vše pro to, aby zemi vrátil nejméně o těchto sto let zpátky. Jistě ne v technickém slova smyslu a ve vytváření kapitalistické konzumní společnosti. Toho naopak maximálně využívá, aby svoji „národní vůli“ podpořil šidítkem relativního blahobytu. Však v hustotě betonových nákupních středisek a ohyzdných betonových věžáků v bobtnajících velkoměstech si Turecko nezadá jak s předlistopadovým Československem, tak současným se Českem. Na přírodu, historické památky, ba i lidské životy v tomto vítězném prosazování „národní vůle“ nelze brát ohledy. Kdepak ve světě, snad kromě Číny zahyne najednou při výronu oxidu uhlíku v uhelném dole v důsledku zanedbávání bezpečnostních předpisů 300 horníků?

 

Zato ideologicky přetváří Erdoğan své poddané k obrazu zbožných a poslušných sunnitských muslimů. V zemi rostou mešity jako houby po dešti. Vládní podpora státnímu úřadu pro náboženské záležitosti stoupla více než dvoutisickrát. Erdoğanova partaj preferuje střední školy pro imámy a kazatele před sekulárními, výuka (sunnitského) náboženství je na školách povinná. Do základních škol se zavádějí modlitebny, dívkám je povoleno zahalovat si vlasy už od druhého stupně, tedy od deseti let věku, prosazuje se oddělená výuka hochů a dívek, roste počet přímořských rekreačních středisek s oddělenými plážemi pro muže a ženy a s modlitebnami. Pro zahalené muslimky vyvinul dokonce oděvní průmysl speciální nepromokavé, celé tělo zahalující koupací kombinézy. Prostě náboženská indoktrinace anebo aspoň společenský tlak okolí na „nepřizpůsobivé“ je přece ke svobodnému projevování „národní vůle“ to nejpodstatnější.

 

Nic na tom nemění, že zhruba 20% turecké populace tvoří alevité, příslušníci utlačované konfese zcela odlišné od sunnitské, a že ani Kurdové, kteří patří jak k sunnitům, tak k alevitům, nechtějí zaměňovat svoji  národní identitu či odlišné náboženské vyznání za rozplynutí v Erdoğanově sunnitskoislámském moři.  O zbytcích z Turecka téměř vytěsněných křesťanů, a sekulární polovině obyvatelstva, která chce žít svobodně bez násilné islamizace, ani nemluvě. Vždyť Erdoğanovu „národní vůli“ projevuje přes masivní nasazení všech státních prostředků stále jen zhruba polovina obyvatelstva buď z nižších, nebo z konzervativních středních vrstev a podnikateli napojenými na Erdoğanovu státostranu, zatímco druhá vzdělanější a sekulární polovina populace odmítá plíživou islamizaci a Erdoğana, zejména jeho konfrontační agresivní styl bytostně nesnáší.

 

Erdoğan má ovšem své zahraniční obdivovatele. Patří k nim například bývalý český prezident Klaus, který mu jako soukromá osoba poslal blahopřejný telegram ke zvolení prezidentem a vyjádřil naději, že se s ním brzy setká. U Klause tento obdiv k diktátorovi nepřekvapuje, podobný respekt projevuje i Putinovi. Je to celkem logické. Vláda tvrdé ruky s demokratickým pozlátkem volební většiny (ať už jakékoliv a jakkoliv získané) bez ohledu na zbytek populace a kriminalizování nepohodlných občanských iniciativ  je  zřejmě  Klausovu modelu partajokracie očištěné od nepohodlných občanských iniciativ  blízká. To jsou přece Klausovi známí ekoteroristé a různé „ismy.“

 

Jak však do Klausova postoje k muslimům, kteří se v Evropě mají přizpůsobovat evropským hodnotám, tedy i nenosit šátky jako náboženské symboly, zapadá Erdoğanova politika, aby Turci v Evropě naopak lpěli na svém náboženství, neintegrovali  se a podporovali jeho  ambice navrátit Turecku lesk Osmanské říše?

 

Tento rozpor v postoji VK je zvlášť pikantní za současné expanze agresivního islamismu v podání tzv. Islámského státu, vůči němuž se ostatně Erdoğan chová velmi tolerantně. Dokonce ho považuje za menší nebezpečí pro svoji diktaturu než kurdské bojovníky, kteří islamistickým teroristům zoufale čelí. Má v tom i podporu náboženských fanatiků v Turecku samotném, kteří demonstrují proti připojení Turecka k mezinárodní koalici bojující proti islamistickému teroru v Iráku a v Sýrii.

 

Je v zájmu Evropy, aby se Turecko demokratickou cestou zbavilo nebezpečí Erdoğanovy islamistické diktatury stejně jako se Česko zbavilo nebezpečí klausismu. V Turecku stále ještě existují demokratické instituce, i když je Erdoğan likviduje jednu po druhé. Stejně jako Klaus představoval nebezpečný nacionalismus a izolaci Česka od EU tváří v tvář revanšistickým choutkám Ruska, Erdoğanova politika zvyšuje nebezpečí konfrontace s islámem.

 

 

Tomáš Laně

Milan JirásekAno, opět jedna ohromná chyba18:079.10.2014 18:07:08
Tomáš LaněDěkuji za všechny pčříspěvky.15:399.10.2014 15:39:52
josef hejnaČtu vás rád.11:289.10.2014 11:28:18
voboraCo je ale snad jeste horsi, je fakt, ze05:309.10.2014 5:30:04

Počet příspěvků: 5, poslední 9.10.2014 18:07:08 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Tomáš Laně

Tomáš Laně

o všem, co mne zajímá a hlavně štve

příslušník jediné progresivně rostoucí sociální skupiny v ČR

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy